Nikdy bych nevěřila, že se mě to bude jednou dotýkat tak moc, že každý dotyk ucítím tak dlouze a intenzivně, že budu schoulená v sobě samé a čelit svým pocitům natolik, nakolik jsem živá. Možná to cítíte stejně, možná se taky sami sebe ptáte, jak je možné, že se to takhle zvrtlo zrovna Vám. Dělali jsme něco celý život špatně? Nebo je celý můj život jedním velkým aprílem? Jsem tak opovrženihodná, že absurdita mého samotného já se musí smát?
Vše vypadalo tak snadně a jednoduše. Vše bylo nadosah. Měla jsem chuť, sílu, životní nasazení, odvahu a velkou touhu si vše splnit. Poznala jsem báječného člověka. Spolu jsme byli báječný pár. Nevím, jestli to tak bylo i pro ostatní, ale pro mne ano. Mohla jsem být tím, čím jsem být chtěla. Mohli jsme cokoli. Bez závazku, svobodní tělem i myslí. Mohli jsme cestovat, dospívat vedle sebe kdekoli. Vše bylo perfektní a právě proto, že vše bylo perfektní? Proto se dějí věci, aby nás vyvedlo cosi z omylu, že život přece není perfekcionista. Že nemá rád to, co máme. Že není jen smích a láska na věky. Je třeba poznat i to špatné v životě. Sáhnout si na dno a buď se odlepíš nebo propadneš hloub a hloub do samotných nicotných tmavých koutů dna. A tady to nekončí, nýbrž začíná. Teprve tady si přehrajete celý dosavadní život kousek po kousku a skládáte je před sebe jako schody, které Vás vyzvednou nahoru z propasti. Pomalu po nich šplháte a doufáte, že jsou natolik pevné, aby Vás i celou tu mentální tíhu, kterou sebou vlečete jako krosnu uneslo. Jediný chybný krok nebo chybná myšlenka je návrat dolů. Takže vpřed.
Jako každý mladý pár tak i my zatoužili po svých dětech, protože tohle není povinnost, kterou po nás vyžaduje společnost, ale naše svobodné rozhodnutí. Touha k dítěti byla tak silná. Učit kus nás žít vedle nás. Výzva? Jsme silní vychovat kusy sebe a připravit na život kolem? Jsme silní milovat? Zvládneme to? Zvládneme, protože chceme. Zvládneme, protože jsme to my.
A protože v tu dobu bylo vše jednoduché tak se i stalo. Stalo se tak dvakrát. I když napoprvé to bylo o dost snazší. Byli jsme tím, kým jsme být chtěli. Byli jsme rodiči. V očích jen láska a ještě něco, co tam bude nadosmrti. Strach. Ne už o to, jestli to zvládneme, ale o děti. Ten nekonečný strach, že se jim něco stane. Že je postihne nemoc. Že spadnou. Že poznají bolest, pláč, zklamání a všechny ty věci životu přirozené. Poznat to musí, jen ne tak brzy, protože co když to neunesou? Co když nebudou mít tolik síly a odvahy projít si tím? A kdo ví, co je brzy?
2024 ©