Období: rok 2022

Nikdy bych nevěřila, že se mě to bude jednou dotýkat tak moc, že každý dotyk ucítím tak dlouze a intenzivně, že budu schoulená v sobě samé a čelit svým pocitům natolik, nakolik jsem živá. Možná to cítíte stejně, možná se taky sami sebe ptáte, jak je možné, že se to takhle zvrtlo zrovna Vám. Dělali jsme něco celý život špatně? Nebo je celý můj život jedním velkým aprílem? Jsem tak opovrženihodná, že absurdita mého samotného já se musí smát? číst dál

Bude mi 40, momentálně v září a celý život jsem si tak nějak sebe ani neuvědomovala. Prostě jsem jen tak žila, snila a čas kolem plynul. Asi až nyní jsem si začla uvědomovat, že čas je krátký. Ohlížím se zpětně. Mám rodinu, mám dům. Sedím v rozjetém autě a ve zpětném zrcátku pořád něco chybí. Necítím se celá. Čím dál víc nepochopená. Jak jsem mohla fungovat? Mám v hlavě tolik otázek, proč mě nezajímaly i předtím? Je ještě i spousta míst a cest, která chci vidět a navštívit. Je tolik věcí, kterých se chci ještě dotknout. Nebo jednoduše prožít. Tak jsem se začala pomalu odlepovat z toho pomyslného sedadla v rozjetém autě a zkouším nové věci, nová místa. Posouvám své limity a uvnitř sebe doufám, že na to nikdy nezapomenu. Fotím, píšu si doma na papír, místa, prožitky, myšlenky...jako každý se bojím stáří, které se mě dotýká..ne pro vzhled, ale proto, že se bojím, že příjde jednou den, kde budu sedět v zaprášeném křesle, scvrklá jak švestka a na to vše zapomenu. Bezmyšlenkovitě budu zírat před sebe a budu vzpomínat na to, co jsem zapomněla..budu hledat jehlu v kupce sena. Budu zase na začátku všeho, protože zase budu hledat sama sebe. Tentokrát ale nebudu už mít tolik sil. Možná proto, tohle vše vzniká. Snad proto, narážím na tohle osobní psaní. Nechat tady vzpomínky, mé myšlenky, otázky i odpovědi..... číst dál